Rozhovory / Petr Parolek, Leona Kolínková

Petr Parolek a Leona Kolínková - dva noví členové našeho týmu. A jak nejlíp zahájit jejich cestu u nás? Ne jinak než úvodním rozhovorem.  

Díky, že jste souhlasili s tímto rozhovorem. Mohli byste se na úvod představit a říct o sobě pár vět?

P: Ahoj. Jmenuju se Petr Parolek, je mi 31 let. Protože jsem po dětské mozkové obrně, tak hůře chodím a mluvím. Baví mě být mezi lidmi a trávit s nimi čas. Ve volném čase chodím na procházky, výlety a zajímám se i o techniku. Mým největším koníčkem je však programování webových aplikací, díky čemuž si občas i přivydělávám. Mám svou vlastní stránku s názvem webnazakazku.cz, díky které si můžete objednat mé služby i Vy. 

L: Ahoj, jmenuji se Leona Kolínková a je mi 26 let. Mám SMA II. typu. Chodila jsem na základní školu, kterou jsem dokončila, a pak na střední školu Kostka v oboru pedagogické lyceum se zaměřením na hudebku, kterou jsem ale nedokončila. Během mého studia nestudia jsem podstoupila velké množství operací. Přesto jsem vždy měla a mám aktivní život. Trávila jsem čas s přáteli, brali mě na procházky, diskotéky i stanovat. Podnikali jsme spolu různé šílenosti a dobrodružství. Několik let jsem chodila do různých sborů a s nimi podnikala víkendové pobyty. Prostě jsem se vždycky snažila o to, ať mám co nejvíc aktivní život a nejsem ustrašená a zavřená doma. Někdy mám ráda jen klid u knihy nebo filmů. V roce 2016 jsem dostala možnost pracovat v organizaci Naděje na Vsetíně, kde jsem dodnes. Jsem zde velmi spokojená a Naděje mě zaměstnává jako administrativní pracovnici. Tak jako každý člověk touží mít svůj osobní prostor, tak i já. Zažádala jsem si na Vsetíně o městský byt a od roku 2019 bydlím sama, což mě posunulo na další level mého života. Využívám osobní asistenci s organizací. Momentálně se věnuji vymalovávání mandalek. Mám i výstavy a výtěžek z prodaných mandalek putuje na Tábor SMA, který se koná každý rok v Hostětíně. Mandalky najdete na mé facebookové stránce Leona Kolínková a také na mém Instagramu a blogspotu.  

L: Mě toho má nemoc taky spoustu naučila. Zejména porozumění, klidu, pokoře a taky umění vážit si lidí kolem sebe, rodiny i přátel. Dokážu bojovat se životem a užívat si každý den, jak kdyby měl být poslední.

Co Vy a škola? Byli jste integrováni do běžné školy? A jaký byl váš vztah s ostatními žáky? Jak na tuto dobu vzpomínáte?

L: Byla jsem vždy integrována do běžné školy. A vztahy se spolužáky? Na základce to bylo tak půl na půl. První stupeň byl v pohodě, ale s přechodem na stupeň druhý se to zhoršilo, možná i z hlediska dospívání a puberty. Doba na střední pak byla přímo skvělá. Měli jsme dokonalý kolektiv a na tyto roky vzpomínám strašně ráda.

...

Druhou část rozhovoru najdete v odkazu níže.