Psi mi odhalili skutečné kouzlo života
Anežce Sztwiertniové bylo půl roku, když jí diagnostikovali progresivní svalové onemocnění a rodičům řekli, že nikdy nebude žít plnohodnotný život a bude upoutána na invalidní vozík. Teď jí je už osmnáct a přestože musí používat invalidní elektrický vozík, studuje na gymnáziu a vede spokojený život, kterým ji provází její psí společníci.
Už od mala jsem milovala zvířata, měla jsem několik papoušků a morčat, králíka, želvu, rybičky a dokonce i veverku. Náš dům hlídala fenka německého ovčáka Bety. Když jsem nastoupila do školy, byl mi svěřen asistenční pes Axa, dvouletá fenka zlatého retrívra. Svoje dvě feny jsem nadmíru milovala. Axa mi byla věrným pomocníkem doma i na výletech. Fenky si společně užívaly hrátky na zahradě. Byla jsem však malá a o výcvik psů se nijak nezajímala. Ve věku sedmi let zemřel můj asistenční pes kvůli vosímu píchnutí do krku a o rok později nás opustil i německý ovčák.
Osudová Bonnie
Naše rodina si však nedokázala představit život bez psů, a proto jsme si hned pořídili štěně bernského salašnického psa Bonnie. To bylo to osudové štěňátko, které mi změnilo život. I přes svůj hendikep jsem začala Bonnie učit různé triky a časem se z nás stala nerozlučná dvojka. Teď je jí šest let a já si život bez ní nedokážu představit. Bonnie ráda leží pod mým vozíkem a nechává mě, abych si na ni položila nohy, líže mě a ráda se učí novým kouskům. Bonnienka miluje ostatní psy, hraje si s nimi. K cizím lidem bývá často ostražitá, ale jakmile dané lidi pozná, stane se z ní velký mazel. Díky ní jsem se začala zajímat o kynologii, zejména psí sporty.
Cvičíme spolu a užíváme si života
Když rodiče viděli, že jsem si našla zálibu ve psech, na mé patnácté narozeniny mi darovali štěně papillona Nexi. Drobný dvoukilový papillon je pro mě mnohem vhodnější na manipulaci, než obrovský bernský salašnický pes. První dva měsíce s Nexinkou byly velmi náročné, byla nemocná, nepřijímala potravu a byla bez energie. Ze začátku jsme se domnívali, že teskní za původní psí smečkou. Byla však nemocná a lépe ji bylo až po léčbě antibiotiky. Netěšilo nás, že trávíme více času na veterině, než v přírodě. Až v jejich šesti měsících se z ní stala krásná živá fenečka a začali jsme trénovat první povely. Dokonce se nám podařilo připravit se na první výstavu psů, kterou jsme nakonec ve své kategorii vyhráli. Byl to první Nexinčin úspěch a velký krok pro nás do nového kynologického světa. Následující rok jsme se věnovali výstavám psů, poznala jsem spoustu nových chovatelů papillonů. Vzhledem k tomu, že je Nexinka drobná a nemáme chovatelské záměry, skončili jsme s výstavami. Větší radost nám oběma dělá trénink povelů a triků. Jakmile vezmu granulky do ruky, Nexi skáče radostí metr vysoko a metá kotrmelce. Během tréninku je vždy pozitivně naladěná a nechce nikdy skončit. Vůbec nepoužívám při tréninku pamlsky, odměnou pro Nexi jsou pouhé granule a případně malé kousky sýru. Vzhledem ke svému pohybovému omezení nemohu při tréninku použít ruce ani nohy a Nexi se nemohu dotýkat. Každý nový trik vyžaduje mnoho trpělivosti ze strany Nexi i mé. Pomáhá mi klikr trénink, aby Nexi pochopila, co po ni požaduji. Naštěstí je velice chytrá a dokáže vyčíst z mých očí, co chci. Hned od začátku trénování triků reaguje na slovní povely, nepotřebuje navádět pohybem. Nexi se učí velmi rychle, trénujeme denně půl hodiny. Umíme už více než 70 triků a pořád pracujeme dále. Nejzajímavějším trikem je "nekoukej" (pes otočí hlavu doleva) a "nečum" (pes otočí hlavu doprava). Nyní trénujeme stojku na předních tlapkách. Na psí soutěži o nejšikovnějšího psa jsme s Nexi obsadily druhé místo. Tréninkem Nexi se zabývá i má devítiletá sestřička Ema. Zvládnou různé druhy slalomů mezi nohama, odrazy od těla, skoky přes ruce a spoustu dalších triků, které já s Nexinkou kvůli invalidnímu vozíku dělat nemohu. Pro zlepšení Nexinčiné fyzické kondice děláme doma dogfitness s použitím balančních pomůcek. Těšíme se na jaro, až budeme na zahradě trénovat agility. Bohužel výcvik agility pod vedením trenéra není možný z důvodu nevhodného terénu na cvičišti pro můj vozík. Nám to ale nevadí, protože se více zaměřujeme na dogdancing. Občas navštěvujeme různé semináře a kurzy.
Trávíme spolu veškerý volný čas, moje Nexinka
mě následuje na každém kroku. Leží se mnou v posteli, vozím ji na klíně ve vozíku, běhá v mé blízkosti na procházkách. V noci mi dělá asistenta, když potřebuji, štěká a běží pro rodiče.
Život bez psů si nedokáži představit. Už teď vím, že psi mě budou doprovázet přes všechny překážky až do konce mého života. Díky psům jsem nejen objevila svůj cíl života, ale poznala také nové lidi, se kterými sdílím své pokroky ve výcviku. Dokonce jsem už několik rodin s hendikepovanými dětmi inspirovala k tomu, aby si pořídili pejska. A tyto úspěchy mě motivují v tom, co dělám. Doufám, že jednou to spolu dotáhneme někam daleko.
Mé motto: "VĚŘ, BĚŽ A DOKÁŽEŠ!"
Text: Anežka Sztwiertniová
Foto: archiv A. Sztwiertniové, N. Klusové